Houpací koně

Bylo to takhle: venku vítr a tma, co vás spolkne pár metrů od dveří, ještě než dojdete k prvnímu stromu.

Lesní cesta, co se do tý tmy noří, jako kdyby říkala: po mně radši nechoďte a hleďte si svýho. Špičky tmavých smrků proti trochu světlejšímu nebi, jediný světýlko nad vchodem do kostela a pocit, že jste na kraji světa, i když je to nějakých sedmdesát kilometrů od stotisícového Hradce Králové a sto kilometrů od půlmilionové Wroclawi. Pak pod tou bludičkou vejdete do dveří a přímo proti vám dřevěné schody do patra. Do patra v kostele? Tak, patro, vyjdete do něj a ta scenérie jak z bratří Grimmů pokračuje. Rozhlídnout se, očima se chytat různých věcí, podivný směsi tradičního a elegantně ujetýho, jak z dávnejch učebnic kontrakultury, Vokna nebo Živlu.

Tohle jsme zažili poprvý na podzim roku 2018, zahráli jsme pak rozestavění do malýho kruhu uprostřed prostoru úplně nasucho akustický koncert — nasucho ve smyslu zvuku, bez mikrofonů a zesilovačů, jinak jsme bez pití rozhodně nebyli, protloukat se v Ústí člověka naučí. Čekali jsme tenkrát jen pár lidí, jeli jsme odněkud a nevěděli jsme o tom místě moc, jen zvěsti a pověsti, nakonec těch lidí bylo víc než dost a dalo nám to definitivně pocit, že ty písničky zesilovače nepotřebujou, že můžou fungovat samy za sebe. Tohle byl pro nás další zlom a začli jsme takhle hrát častějc.

No a pak jsme nahráli album Desolation Peak, dělali na naše poměry docela velký koncerty, jezdili jak o život, abysme tu kerouakovskou desku dostali k lidem, když Radiožurnál to za nás neudělá. A pak klasika, chtěli jsme něco jinýho, uzavřít tuhle etapu a zároveň zachytit období, kdy rádi hrajeme i akusticky, troufnout si zase po letech na živák, když ten poslední, Haiku, jsme udělali někdy v roce 2004. Takže loni v létě jsme si vymysleli živý album, tady u toho stolu, kde tenhle průvodce strašidelným lesem vzniká.

Dalo by se toho napsat ještě hodně, o lidech, co se o nás královsky postarali, o lidech, co ten listopadovej večer přišli, o nekonečný zvukovce, nekonečných panácích dole na baru, bourákovi Aranovi a jeho písničkách, zimě ve vzduchu a horku pod košilí, kafi v klášterní kavárně, Davidovi, Míše, slaným štrůdlu, problémech se zvukem, který zvukaři nakonec zvládli, o těch lesích a loukách a zastrčenejch silničkách okolo, o cingrlátkovým lustru. Ale proč to psát, snad to najdete v tom, co budete poslouchat.

Vybavuju si, jak jsem hned po koncertě vypad zadníma dveřma ven do noci, abych si zapálil cigaretu a trochu se vzpamatoval. Ze tmy se vynořili dva kluci, tak dvacet, pětadvacet, mohli to být klidně Rozenkrantz s Guildensternem, a jeden z nich začal vyprávět o tom, jak mu nějaká naše písnička zachránila v Nízkých Tatrách život. Uf, fakt, pili pivo, ale nebyli pod parou, takový rychlý a intenzivní vyprávění a pak se zas po nich slehla zem.

Ten koncert jsme nejen nahráli, s pomocí Honzy Brambůrka a Míry Vaňkáta, ale taky natočili jako filmový záznam, a nebyl to Terry Gilliam, kdo ho režíroval. Ale to je jiná kapitola a o ní později. Podstatný jsou ty písničky a jeden večer a noc v životě, pro který celý tohle kodrcání stojí za to.

V košíku bábovku a láhev červenýho, vlk zahnán zpátky do lesa, je dobrý nesejít ze stezky.

Ať se vám to líbí.